ZÁZRAK

Byl bezmocný. Tož jej v pouta jali. A myslil si, nad vše spravedliv: že osvítí zem svou v šíři i v dáli, a lid svůj že z drápů vyrve dřív

těm, kteří jen tmou a hrůzou lhali na zázrak čekajíce, div. V ten den se zdál ještě jim nepatrný, když děli: on velezrádce byl

a bouřil nám mládež, vzpoury skvrny on s prahu svého neumyl. A v mučednických že věnců trny on nevěřil, nechť jich vezme díl.

Je vinen, že světla rozžíhati on za noci neměl před ránem, když rozkázáno je luze spáti, té žebravé, v plášti sedraném,

on neměl tam Rozum vyvolati, kde měl se jen sklonit před Pánem. Byl vinen, že luzu bouřil, vstala, král zbytečný byl jí, zpustl dóm.

Byl vinen, ta lidská srdce malá že štěpovat chtěl jak planý strom, byl vinen, i královražda zrála mu v zpupném, tvrdém srdci tom.

Tož střelili jej. Ač nebyl více až dosud než silný a hrdý duch, jenž nad svojí vlastí rozžal svíce, milovník pravdy a věrný druh

všech nás, již nad člověkem bdíce srážíme jeho hanby kruh. On teprve s lebkou prostřelenou hle, Evropu na své srdce tisk‘,

on mocností stal se vyslovenou, když na každé nízké okno třísk‘, až v koráby vnik‘, jež mořskou pěnou střel rychlostí létly od skalisk.

On teprve s prostřelenou skrání se velkým stal v den ten jediný, svět obešel celý a bez ustání svět burcoval, města, dědiny,

i veliká ticha mrtvých plání, sny mládeže, starců šediny. V té noci svět celý obcházeje s tou prostřelenou lebkou svou,

a říše své vládu zvrátiv pěje svých záští píseň hrobovou, i králi a papeži cosi se směje z těch prostřelených očí dvou.

A zrcadlo jak jim přisouvá k zraku, tam bledá jen bázeň je skrčena, jak sřícená sláva když na sledním vraku pne k záchraně svoje ramena, –

však burácení kol z lidských mraků to odsouzení již znamená. Dál s prostřelenou lebkou kráčí, dál přes zástupy, jde současně

i Paříží, Turínem, Římem a smáčí svou krví dlažbu bezhlasně, a z kapek těch roste símě dračí tak strašně rychle, úžasně.