Hle, chladný pramen trysknul v mýtině,
podzimní večer zteskněl pod červánky.
Vzbudil se jelen, spící ve stíně,
a zdvih’ se, postál ve tmě u studánky.
Pak dlouze pil a zmizel v houštině.
Zavlhlou trávu rozkývaly vánky.
Už vítr častý habry, lísky rval,
déšť do hněda list rudý promýval.
Po spadlém jehličí se řinula
zmrazených nocí zvlhající světla.
U cesty, k vrchu jež se vinula,
bodláčí, samých stébel čněla metla
a černá nahoře jak plynula
linie lesů, nad níž luna zkvetla,
zamlklá bázeň uléhala si
na louky, výspy, dálky, na lesy.
Už podzim!... Ale pramen, pozdní dar
té pozdní jeseně, slyš, z šumu zpívat,
zřetelně zpívat, pojď, a tvé-li žár
je žízně týž, jak dávno, pojď se dívat,
jak tryská, jak se blýská z travných par,
můžeš se zase pousmívat,
slyš, kterak hučí z hloubek podzemí.
Ó přijď... Však oběma pij dlaněmi.
Vím, zprahlé rty máš, srdce pod krví,
žíznivou duši, hledající sen.
Zázračný pramen vždy se objeví
milostí zvláštní v pozdní jeden den.
Jakoby slzy tryskly z podbrví, –
pak na celý rok pramen vysušen.
Zázračný v podzemí vzkříšený zvon.
Či nevíš? Pro tebe jak hučí on?