V samotě opuštěné si zvykl zpívat pták,
písčiny oživil člověk a byl tam šťastný přec.
Na holé skály se přimknula líska a jalovec.
Osamělost mou navštívil jarních bouří mrak,
zelenou travou přikryl, oživil znameními
dobrých srdcí, abych se dorozuměl s nimi.
Proto mne mají lidé i duchové zemní rádi,
větrové jako trávu mne objímají a hladí.
Zvláště v mém srdci cos travami hrobů provívá,
něco tam v hloubce se kolébá, stále co ožívá.
Svůdný les byl kdys mé srdce, kam zabloudila
před léty dávno moje milá,
a tam už dávno leží někde pohřbená,
živá však dosud, dosud má bílá ramena,
někdy se její hlas ozve a její smích,
ze vzlyků jarních dnů, slunných a větrných.