Doby, ó, zašlé romantiky.
Lásky a touhy, smutky a zvyky
táhly jak lupiči doubravou.
Přepadali a násilnili,
ohnivá vína vášní pili,
každý z nich ranou mřel krvavou.
Ti, kdož z nich zbyli, sestarali,
na rozích ulic k nám o soucit lhali,
vyrudlý s těl jich visel cár.
Zkrotlé šly lásky s lítostí v hlase,
část jich až k němotě upila se,
k vymření zaklet jich dávný žár.
Pokorně vzdaly se na milost vzdory,
zašly kams do zaklené Hory,
a ta se zavřela na věky.
Kolem ní chodíme zvolna, tak zvolna.
Uvnitř kdes v hluboku píseň bolná
vyznívá za lesy, za řeky.
Květiny prosté, jež na louce vadnou,
házíme svojí rukou chladnou
mrtvým těm buřičům v nezvěstný rov.
Byli tak mladí... A jejich hříchy
ctili jsme nad mír, jenž sladký a tichý
zpívá nám v srdci teď beze slov.