Sunou se světla a stíny
s oblačného nebe.
Schovanou pod stromy u doubraviny
vesnice, vyhlížím tebe.
Ocúny zraňují trávy
poslední podzimní krásou.
V dálku hledí stád hlavy
a zas tiše se pasou.
Ořeší kamenných mezí
ze slupek pouští oříšky.
V modré šedi a rezi
kopce se zdvihají do výšky.
V dálce to mlhavě dýmá,
větry dují v prořidlé háje.
A jak jde večer, čiší zima
z lesů kraje.
Topoly zlysalé unaveněji
daleko kráčejí, sešeřeny,
zbožně a ztlumeně pějí
staré jak v průvodu ženy.
Kraje toho, že čas přec přijde,
duse i věci čekaly,
že si ho všimne Bůh i lidé,
kteří ho odstrkávali.