Pod osyky já lehám svadlé do trávy,
srpnový večer nade mnou se snes',
tak divný, průzračný, tak čistě modravý.
U nohou kosmatý mi lehá pes
a tlamou šlehá do chomáče much,
jimiž se černá nad potoky vzduch.
Z potoků vyschlých, kde již není vod,
van převívá se horkem přes trávy,
jež noří v požár slunce stvolů hrot.
Tam v dálce v směru tom, kde leží mlýn,
nevidných ptáků tiché řady mizí –
po zemi vleče se jich matný stín.
Nic nevidím, jen slunce kterak shasíná,
schne, odpryskuje jeho zlato ryzí,
na jehož plotně komíhá se travina,
teď jako kahan je. – Kdos po něm sáh',
od lože země horečné a mdlé
by usnula, jej nese po špičkách,
a mizí skrze stromy prořídlé...