Sám vyšel jsem si do polí.
Vstříc šuměly mi topoly,
den že byl ve sklonu, v tichém stonu
v něm rozlily se zvuky zvonu,
pár měkkých zmlkajících tónů,
letících echem v náhlém skonu
přes keře, stromy, přes stvoly,
hasnoucí hloubkou údolí.
I měsíc bílý jako sníh
se přišel dívat v oblacích,
jak slunce zvolna v bezdnu mizí. –
To jako ženy bílá skráň
by s věčnou touhou zřela naň.
Však poutník zmizel, věčně cizí.