Hledat šel visuté, vzdušné hrady neznámých po horách
romantického milování...
Našel zlata a šperků v nádherných, vysněných komorách
a tolik hrdinských zbraní
romantického milování...
Vysněné ženy v nich byly novotou poutníka zdiveny,
jenž se tu zjevil, k zemi klonil...
Zlatý pták štěstí v kleci tam zpíval na větvi, chycený,
pramen vod živých tam zvonil...
Ale když s mládím zmizely hrady a soutěsky klikaté,
vedoucí k oknu v strmé výši,
a když se ocitly touhy k nedostupnu kdes přissáté
v prachu ulic, vždy tišší, vždy tišší,
z tohoto světa ženu, již potkal a políbil na skráně,
bouřlivě k rozryté přitisk hrudi,
ke krbu nízkému odsoudil celý věk lidský se oddaně,
slunce ať žhnulo, mráz ať studí,
z tohoto světa ženu přitiskl k hrudi...
Někde se zakotvit, přistát, někde v svých dětech zaslechnout
zlatého ptáka štěstí,
křídly jenž buší, do výše gothických oken chce proniknout
s nějakou, novou zvěstí,
dětí svých uvidět štěstí!
Někde být zakotven, jakoby v hlubině pohřbený alespoň
v zálivu černavé tiši,
bílé již lekníny pokryly, matné a hlazené jako sloň
a zapomenutím dýší...