To slunce nejvíce snad září
na vesnických jen hřbitovech,
tak v říjnu, kdy se vichry sváří
a ostružiny zrají v zdech.
Vše vyzlaceno, listí žluté,
mřížoví, trávy, květiny,
nad kaplí stromy rozklenuté
a okna blesk jsou jediný.
Tu nejlépe se člověk dívá
na obzor v záři vetkaný,
list po listu jak v hroby splývá
a pádem duní kaštany.
Jíkavé zvuky ptáků nesou
se krajem prázdným do ticha,
a tepny země tak se třesou,
neb míza její vysýchá...
Ted mrtví, sen-li jaký mají,
své ruce k očím přitisknou
a po rozteklém slunci v kraji
si z hluboka tak zastýsknou!