Je z nejčistších, jež země zrodila,
a proto vše mu dala, vášeň snu,
je z nejmohutnějších, jež legendárně vodila
bludištěm silných, tvůrčích dnů
a sama vtělovala se mu krví do díla.
Proletěl v mžiku míle dnů a rost
a vášnivě pil pohár života,
že v každém dílu sílu země nebo líbeznost
dal světu, zde jak doušek révy klokotá,
tu vítězící sen a zraněná tam skutečnost.
A slávu světa, růže lásky v náručí,
sám určen do dne od díla se odstřelit. –
Muž hrdý prapor skloniti se naučí,
by po zemi se nikdo neuzřel jej popelit
a plazit se, než dlouhé živoření umučí.
Než vášní, smyslů hry, jsou díla víc,
a ona budou žít, neb země žije v nich,
i její míza, její rod sta roků touží říc’,
co nikdo dosud neřek' z lidí smrtelných.
ni láskou nevypělo modré nebe zřítelnic.
A, ty, spi sladce v zemi, vtělila
se v dílo tvé, tys nikdy nezemřel,
ty nezemřeš, v tvé kráse když se zjevila,
určených není k odstřelení sudbou střel,
jen tvůrci jsou, jež k žití věčnému smrt střelila.