Vzduch byl temnou nocí opilý.
Vítr ustal. Psi se ztišili.
Rakvička, kde smutné růže vadly,
samotinká v prázdné komnatě
mlčela víc jaksi, dojatě,
babskými netknuta zaříkadly.
K ránu stále kratší voskovice,
chválu mrtvé věrně zpívajíce,
úsvitu zas přenechaly lkát,
rozdněním jež počalo se bát; –
pak, jdouc po odlétlých stopách v rose,
za dušičku jitřní slunce modlilo se.