Do mého pokoje, kam zásvit mdlý a chorý
na malbu, záclony a v kouty všecky padá,
na tiché obrazy, kde pole zřít a dvory
a města neznámá, kam noc se s lunou vkrádá,
mi moucha vletěla – bzuk její probudil
mne z trapných otázek a sžíravého snění,
mně znělo to jak tichý, rozjitřený kvil
po tom, co dávno již a dávno, dávno není.
Tón vysoký to byl, zněl jako v bouři bývá,
venkov mi připomněl, ty zlaté, těžké klasy,
trav snivé dýchnutí a šero, které splývá
nad letní krajinou, jíkavé kání hlasy,
venkovské světnice, kde plno bzučí much,
splav mlýna v lískoví, blíž pšenici již hnědou,
a cesty s modříny a podél plno struh,
kde vozy s dobytkem se obráží, jak jedou.
I ji jsem jasně zřel, jíž travou, zatopenou
vodami po dešti, pozdvihat zhnědlé pěsti
až k očím před sluncem, jak zmatena je změnou,
že mladou matkou již a že zřím její štěstí.
Tak jasně jsem ji zřel... Jak bych s ní rozmlouval,
důvěrné, veliké své oči cudně chýlí.
A proč mne nechce znát, jak bych jí domlouval, –
tak divně bylo mi a sladko zas v té chvíli.