Z nábřeží vane lkavé vody chlad.
Oh, léto nudné! dlouhé! vedro dusné!
Zdá ospale se voda kolébat, –
vše prázdné! zdlouhavé! vše trapně hnusné!
V mém mozku bzučí dávných přátel tlach,
jim vyhýbám se úskočně a lstivě.
Můj mozek sžírá černé nudy prach,
myšlenky zdvihá ze dna popudlivě.
Vlastními otřesy bych zaúpěl,
se sbírá ve mně bolest, šumí temně.
Jak s výšky souhra rozzpívaných čell
samota melancholická zní ve mně.