Vlak šuměl nocí tichou, svit hvězd se na sklech třás’,
vše rysy neurčité a modrý polojas,
jen místy začernalé kams na zad sosny pluly,
jak stěžně pod plachtami, jež po větru se vzduly.
Jak vraky stěhovavé v zad stále pílící
prchaly domy, lesy, jak hnány vichřicí,
teď výhně železáren a rudé ohně kmitly
a kladiv mocné rázy přivřeným oknem vlítly.
Teď zablýskl se bokem vesnické krčmy štít,
a skřipot houslí zavzněl a cinkot sklenic vlít’,
a tma zas, tma, teď v bílé balvany kolmých hrází
jen světlo naše oknem žlutavé proudy hází.
Snad stojíme? A zdá se, vše nazad uplývá.
Je to jak bouřný život, ta jízda bláznivá,
a jako rozdráždění běh věcí polétavý,
a nejasný ten pocit, kde, kdy se s námi staví?
Až přes hory a propast nás touha přenese,
náš sluch až sledním zvukem se zatmí, otřese,
ohlasem pronikavým to Osud živým sdělí,
nás na zastávce složí v hrob jeden osamělý.