Již vozů stojících řadami
se vlak náš ku předu šine;
v líc záře večera padá mi,
a domy mizejí stinné,
ten zimní večer zaráží
nás žlutavou září svou,
kol v domů předměstských zápraží
jak poslední paprsky vrou.
A pod námi řeka... Člunů řad
zřím na břehu oknem vlaku...
Pod ledem si vlny ulehly spat,
vše pomalu mizelo zraku.
To předměstí, jež tu stojí v kruh,
v zad sune se, vížky a most,
i rozlehlý, zapadaný luh,
i jeřábů narudlý skvost!
Dům poslední kams už zmizel v tmách,
ten zápach uhlí a zdiva,
i hudby poslední nejasný vzmach,
i žebrák, jenž k vlaku se dívá...
Pláň bílá pod sněhem v tmách a snách,
ty sosny, ten havranů kvil...
Já tuším jen blízkost těch, po nichž jsem práh’,
hor, plání, jež na sta jdou mil...