Viděl jsem nádherný zámek. Vzdušné věže
ve stromech umdlených vůní léta se zdvihaly.
Tma byla v oknech renaissance,
tma zelená v kolébavých se čeřila větví
a parku zátiší
v sladkém a horkém bezvětří
své keře, stromy, trávy koupalo. –
Hovorný průvodčí... Nádherné komnaty!
Vysoké síně, lázně, divadlo, sbírky převzácné!
Vedl nás obdivovat
to všechno pohádkové, vzdušné a vysoké,
ty bledé barvy, vroubené zlatými lištami,
ty sloupy štíhlé, vzbuzující závrať,
na lesklé podlaze v stínech křížových
ty záchvěvy dlouhých záclon...
Ulekla se ubohá Hedva, ulekla...
Ta sbírka báječných skvostů nebožky kněžny!
Dvě stě padesát šest slunníků a tři sta klobouků
a sedmdesát pět mantil a čtyři sta střevíců –
ó, lidské té důkladnosti, dokonalosti –
můj Bože, jak jsme nadšeni, k slzám dojati!
Bylo to příliš krásné... Ale, kníže! Jenom
k nám také přijďte: bosi jsme a bídně řvem’...
Vy netopýři z feudálních děr, vy, choulostivě
před světlem kteří skrýváte se
a vzteky zhuštěné v cizí krvi
a jezovitů návody a Vídně zbožnění
a smějete se smíchem vetřelců:
přijďte se zeptat, jak jste ubozí!...