Pohoří dlouhých stíny v jezeru
zelení temnou pruhy tmavé kladly.
A lodic bílé plachty létly k večeru.
Kdos blouznil, vzepřen lodic na zábradlí.
A zřel, jak zámky zrudly, v blízkém pobřeží
v posledním zlatu parník jak se ztrácel
a kterak večer do vln vykrvácel,
hor do vrcholů, oken, do věží.
Pak, jak by žhavé uhlí zšedalo.
Po stráni bílé město s vrchu běží.
V jezeře, zdá se, poklad hledalo.
Snad štěstí ve svém vlastním obraze?
Jak žena, vínem spitá, přeblaze
by do zrcadla zřela, blouznivě?
Již noc... Jih voní prudce, ohnivě.