Vznešenou čtyrspřeží z parkových vrat
vyjeli za rána v doubravin chlad,
s lékařem kníže tak žlutý jak list –
zahrčel po písku kočáru svist.
Jehnědy koní bok šlehaly v let,
na kočár zapršel zavlhlý květ,
zbloudilý modráček vzduchem se třás’,
vzdálený kukačky ozval se hlas. –
Rovnou teď alejí kočár se mih’,
Kanula rosa jak vítr jen dých’.
S knihou jsem vyšel si v mladý ten les.
Podivné kouzlo! Ta pohádka dnes!
Nad vřesy mlhy ten stříbrný svit!
Vlhké ty sosny! Ten bezhlasý klid!
Ospalé ráno! Jak neprobuzen
ve travách potok svůj utlumil sten!
Omladlé nervy! Já radost jen pil!
S jarem tím v souhlasu mlád jsem též byl!
Jenom té čtyřspřeže dozníval svist,
jakoby spadával předčasně list. –