Ten intimní svět zahraj na klavíru,
mi známý z dětských let: kraj oddychuje v míru.
V něm všecky stezky znám i každou mez,
keř každý znám a strom, jímž hučí les,
chalupu každou stokrát zřím a temné smrky
vlát větrem, cikánit se děti, nahé krky
jich sluncem černat zřím a slyším skřehot vran.
Věc každou denně vídám se všech stran.
Měl spočtena jsem okna, komíny a střechy
i sklepů prohlubně, lavičky pod ořechy,
studánky celé vsi, luk prameniska čistá,
i v prvním jarním větru ke hrám oschlá místa.
Já spočteny měl všecky schůdky, kapliček
i domů vzdálenost a věžiček.
Leč nejpozději naučil jsem se znát lidi.
Ty hloubky z povrchů, jež každý den zrak vidí
mne mýlily, neb cítil jsem, jak mění
se duše v nepostihnutelný stesk i v rozzáření.
Je od milovaných všech věcí cesta k lidu
tak dlouhá, než jej poznáš, jeho radost, bídu.
Dřív lidí nepoznáš, jen všecky jeho věci
když v tobě radostní i krvácí, dnů svědci.
Nuž, zahraj na klavíru, nad háji a luhy
ten pod slunečným deštěm oblouk stkvělé duhy,
když létem všecky věci jasnovidně vzhoří
a jizeb životem jak z dávna zahovoří...