Když s Mamonem sňatkem se spojila Rozmařilost, zplodila tvora. Ten neměl co jíst a v buřiče vzrost. Z tak nezdařených rodičů revoluční snil syn, buď zničit neb zmocnit se všeho, co naloupeženo z vin.
Vždy vídával matku a otce jen s brilanty na rukou jít z brlohu svého, kde pracovat musil na ně, – neb hnít a na revoluci myslit a plížit se v zadu jak stín. Tak celý rod revoluční ta strašidla Mamonu
zrodila, by vlékla je na pranýř svojich zákonů. Syn viděl v matce své nestoudné vyzývavou jen ženu démanty, zlatem a hedvábím k patám až ověšenu, jak kráčela ulicemi, vztyčenou, mrtvolnou hlavu
a revoluční jak černou vzpěnila všude krev, kdy za sebou vlečku táhla, závisti vřavu, a vysoko mířil k ní pomsty a odplaty vášnivý řev, syn – revolučník jíž tváří v tvář proti ní octl se v davu.
Pak vida-li otce, zloděje, miliony jenž krad, leč ruce jak Pilát vždy myl si, co nečest on trpěl a hlad, tu vehnán byl poprve proti otci s tahouny, když na voze ze zlata okázale jej vezli,
jak dal si jej ulíti s děly vpředu a s děly vzadu a postřeh’, jak dráždí dav, vztyčenou do dlaně hlavu, zhrdavým cynismem vždy, co oni jak mouchy již lezli. Tu takové matky – ženy a otci – zloději
když do chrámů vešli, kde modlili se, by později se stali s přetvářkami starých zvyklostí nehodni Sedmibolestné a Kristovy milosti, tu rostla již v nesmírno Revoluce,
šla Revoluce již přes církev, přes chrámy, přes fary, a přes hrady, zámky a paláce, a přes všechen starý pořádek prastarý vsí, domů a polí a měst, do jiné lásky a do práce
vháněla lidstvo svou zdvihnouc pěst, neb hrozně vše přešlé tlelo jak na poli hnijící mrtvoly. A ženy s brilianty, hltavci zlatem choří,
až naposled, až naposled výstražné ohně Revoluce vzplát postřehli, až v koutech světů na majácích moří
a na věžích, křižovatkách telegrafních sítí, jak hrozivě svítí a ozařuje jejich prsty a ruce, neb celý již v plameni svět.
Tu v Evropě, v Asii tam, tu v Australii, tu v Africe, Americe, tam na všech ostrovech oceánů, v prerii semena vzpoury již do půdy zapadly.
Hlas polnice proti mamonu revolučně slyš dout. Neb nedbá již soudu nebes, kdo pozemský konat jde soud.
Cookies on Poetry Cove