Vysoká obloha v září,
do jasu hluboké stíny,
zlatá žluť prokvétá tmavá
zelená ticha doubraviny,
jako když šediví hlava.
Daleké cesty boří,
modrý kov obloha sama,
Přes hory, přes vlny moří
s vlastních snů větrnou lodí
plujeme do neznáma.
Slunce i září i chladí,
země se shlíží v nebi.
Vy, kdož jste kvetli mladí,
líbezně mužněli zemí,
zráli jste – teď jste už chleby.