Kol valů, na nichž buřan, – táhne vůně sladká.
Smích zní a ržání koní, křik i prudká hádka
ze stanů, pod vížkatým chrámem na bazaru,
kde pyramida arbuzů plá v slunce žáru.
Tu z palmového dřeva lžičky zříš a misky,
tu barikády hrnců, u nichž vozík nízký.
Ruch vzedmul se a vzrost’; tam Armén s „rachat lakum“
a rychlý Osětín, jak volnost vzal by ptákům,
řve, kinžal nabízí a se zástupy běží;
teď v arbách dvoukolých s buvolů klidnou spřeží
kol jedou Nogajci a Kalmyk přejde štíhlý;
za branou Kacapa hned licousy se mihly, –
hned krátká dýmčička, z níž mračný kozák dýmá; –
v to hrčí těleza, v níž spilý Kacap dřímá.
Den shasíná; již slunce klesá za předhoří,
jež v dáli Kavkaz huňatý a mocný tvoří,
kde planou paprsky a hasnou v stepi kdesi. –
Noc měsíčná své stíny nad silnicí věsí; –
tam nestich’ ještě ruch: neb mezi vozů řady
při tiché hudbě tančí lesginku svět mladý,
a křepčí v kandiotu, v komarinském, – zpívá, –
na osmahlé a hbité ruce Čerkesovy,
jenž mladým vypráví, jak arkanem se loví.