Rád po čase město zrak vidí
v opuštěnosti své.
Ty ulice hltá, shon lidí,
to slunce zlatorzivé.
Před’ podzim slunně mživý
svou zlatohnědou tkáň.
V ní pohádkou se diví
chrámová, zelená báň.
Jak tlukot srdce tiše
šum z hloubky města zněl.
A z té, kde sloucháš, výše,
pokojný rytmus měl.
Chodníky, domy, brána
mne znaly zas, prozřely.
A hradní slunečná strana
vzkřikla: živ, příteli?