VÝČITKY

Vstříc přišla mi ona, již tušil jsem, zamlklá žena, jak schmuřené léto, když zkoumat jde výšku svých klasů; a cize, když bolestný úžas pozbyl své síly, a cize, když důvěra shasla, mé zkoumala čelo.

A řekla: Z tvých bouří, z tvých vichřic nevzešly klasy, a ze tvojích nenávistí se nerozjasnilo duším, i bolest tvých disonancí tě nevedla k harmoniím, tvé kletby neměly síly, by člověk stal se lepším.

Tvá nenávist k ženě zbloudila. Marně, marně svým zoufalým výkřikem vzbouzel jsi svědomí doby, tys nevinné šlapal ve tmách, jež nebyly víc ni méně než děti svých smutných otců a odleskem svého věku.

Já vyslech ji mlčky. A sklonil jsem zamyšlen hlavu. Nad námi divoký park se večerem šeřil a stmíval, pták do ticha zpíval a tesklivé stíny táhly po žlutavém západu slunce přes naše mlčící hlavy.

Pak po chvíli děl jsem: Nevěřím slovům tvojím, ač jednou jsi z žen, jež tušil jsem ve svém snění, tvé výčitky hoří mě v srdci plameny rudých ohňů, tvá drtivá slova těžce v mou padají duši.

Tu jednu však útěchu mám: já svět chtěl viděti velký, na velkých srdcích spočívat jeho doutnavé osy, ve velikých duších odlesky jeho se shlížet, v těch nespoutaných a volných, nikdy nezaprodaných.

Já nechtěl jen v tom se uklidnit, čeho dosíci možno, já v neznámo toužil, kde nutno vše bojem si získat, má nenávist k dnešku chtěla být pozdravem zítřku, mé zhrdání životem starým, pozdravem nového žití.

Leč odpusť: to novým životem není, snažit se žíti dny starých lidí a umět je zpříjemnit za cenu pravdy, to není vždy novým životem, počítat výsledky dneška, dny slunné, bez bouří, jak po nich srdce touží!

Je v rozkladu dnešní člověk, jej utěšit nelze. Moc vzepřena nad královstvími, kde chudí jsou duchem; ó ještě je nutno se modlit k démonům živelních bouří, tam všady, kde černě se nalily uzrálé hrozny bídy!