Na mechu ležím, čtu. Jak voní březoví!
Teď z cesty v úvozu znít slyším podkovy
a vrzat nápravy. Je jaro. Rachot kol
po stráni zaniká, pak nehne se ni stvol.
Skrz listí střemchy dech v slunečno proudí mdle,
a stíny v údolí jsou vláhou prochladlé,
tou vláhou hlinitou, již s vůní dýchá zem!
Lesk slídy jiskřivý se z roklí láme sem.
Jak churavému psu, jenž v městě zavřen byl,
svůj řetěz přerazil, náhubek odhodil:
tak věru volno mi. Jak psu, jenž káru táh’.
Teď líže rány své skryt pušce v houštinách.