VÝBOJE.

Jak často sycena vůní stromů a květů, jež v slunci se sluní, zem noří se do bezvětrna. Když dlouhý je, letní, jasný den,

spí pole, spí les i obláčky dřímou, spí hnízda a všecko spí jako sen, luk smějícími se travami stín naslouchá a bloudí jak srna

v horizont, sluncem jenž oslněn... Klid zdánlivý dýše nad námi a zdánlivé ticho jest již tušených hvězd

i vrcholů, jež nehnou se, šumí-li pospolu, i věží měst, bleskným pozdravem když zaplanou dálek modravem...

Spí nebesa, země. Spí lid, spí zvířata, všecko dřímá... Leč všude, když zdá se klid, já tuším, že v nitru to člověka hřímá,

že výpravy vyslal nové za ziskem a krásou a mocí, za dnů že kráčel a nocí, že z výbojů k výbojům se zvedá

a vše, co nezvěstným zove, že hledá... Že objevil zákony zemských sil, vnik’ v bohatství vod a skal a lesů,

rod nepřátelských rass vyhubil. Kdes v soutěžícím sil tanci a plesu že po hrobech čerstvých kráčí a krvavě značí

si mezníky dobyté území a buduje v daleku, šíru. On duše své tisíce žádostných hlasů do nadějí zítřka vkládá,

do nové sázky a do nových bojů, do dobrodružství a do zápasů, svou zděděnou po otcích víru, svou rozvahu, vášeň i závistný smích,

svou radost, svou mstu i hřích. A dále, dál jíti si žádá... Nic nezbývá člověku, co neurval silou a duchem.

Je výboj vítězstvím posvěcen od věků do věků. V té sladké vůni, povadlé luhem a polem jak mrtvo kolem,

vše zdánlivě spí a zdá se, hle, bezvětří signálem ozývá se, a nad zasypanými hroby cos vykřiklo dlouze z mdloby...

Oh, zdánlivý klid má den... Kdo zápasí v něm, ó ten vždyť žíti musí, neb padnout pokosen...