Vrcholy lidstva pouze snětiví,
však kořeny jsou zdravé, vláhu ssají...
Seříznem balast jednou neživý,
ty suché větve, vše nám vykrádají...
Přezrálé, shnilé věků ovoce
hlav podobu má těžkých korunami...
Tak zraje k pádu po dni, po roce
a hnilobu svou šíří rovinami...
Schnou vrcholy... Však zdola rosteme...
My rostem, člověče... A v jizbě setmělé
už není to pusté, osamělé...
A světla poznání-li rozžhneme
už zříme: shnilý balast jak se kývá
tisíci kročejemi otřásán...
Jen pevně držet se mu ještě zbývá
ve větvích suchých s hejnem černých vran...