Mne pozdravují hodiny,
zrak dálkou krajin dýchá.
Z líbezné mojí roviny,
vod, olší, ticha.
Mých mrtvých teplým úsměvem
se slunce hlásí ke mně.
Ten pocit je mi objevem:
posvátná země.
I nad mým srdcem jarní den,
skřivani ve vysoku.
Já nevím, čím jsem okouzlen.
Cos volá z roků.
Cos volá ze země a z hor
a z pramenů a z hlubin.
S kameny tvorů rozhovor.
Šept lip a dubin.
To musí u mne ticho být,
že sám se ztrácím sobě,
a takový až slavný klid
jak v slehlém hrobě.