VISE

A večerem palouk zahořel... Já na balvan used’... A potok pěl... Oh, stříkaly barvy květin v kruhu; zřím podivné vise měnivou duhu...

Pak splývaly dálky... Sta barev žilo... Mák rudý, sléz bílý, vše rosu pilo, žluť, karmín, nach bledý a modravé stíny, šeď mechů, lesk brčálů, špinavé blíny

a plaménky kohoutků, smolniček smích, žluť kořenů, nad vodou prohnilých, a korále červené, vonící jedem, plod jalovce černý v listí hnědém.

A hořely barvy jak oka paví... Teď jak bych zřel kývat po větru hlavy... A najednou vidím: já nejsem sám, s úžasem hledím a naslouchám...

To květiny nejsou, to v kruhu Ženy, tak důvěrně k sobě nachýleny. Za ruce se držely, naslouchaly, jak větry vály přes výšky, jež plály,

a svítivou rosu roztřásaly... Ta světice jedna, ta matka vlídná, ta nevěstka pokleslá, nestoudná, bídná, ta rozkvétající, ta vášněmi bledá,

ta dítě, jež zrakem v oblacích hledá... Ta ztrávena prací a lůžek hrůzou, kde pomřeli drazí, ta vyrostlá s lůzou za ploty, kde žebráci k loupeži zvali

a před vraždou zbožně se křižovali... Ty všecky se na louce rozsedly v kruhu, jich tisíce odstínů, tisíce druhů, a jedna se druhé neštítila,

jak životem jiného žití by žila... A v chóru, jenž vstával mlhami vod tam na sever, na západ, na východ, tak zpívaly všecky tenkými hlasy

a po větru vály zcuchané vlasy: „My byly jsme... Muž nás tak míti chtěl, když na vše krom svého Já zapomněl... Nás do oblak vysnil neb strhnul k zemi,

nás přepychem laskal, vlek' černými zděmi, nás objímal vášnivě, do bláta rval, nám lichotné lži povídal, na loutnu bláznivou píseň hrál...

Nám očkoval krví budoucí vinu, jež přešla v dcer křehkost, v neschopnost synů, nám s převahou dravce po boku kráčel, by proklel nás nízce a za sebou vláčel...

My byly jsme jeho zlem nejvyšším i zjevením i tajemstvím... My, nejnižší podnož jeho bludů, jsme cítily pod sebou tratit se půdu...

Zde zaklety jsme... Chcem’ jinak žít... Ne v oblacích sněné, žluč přestat chcem' pít... Je možno, co žily jsme, zapomnít?“ Chór vzrůstal a valil se... Obžalob

tak nedohledných se otvíral hrob... Chcem' žít, chcem' žít... tak bolestí znělo, sta žen se tu za ruce drželo, chvělo, ty, v životě které se nenáviděly,

zde jediné pojilo chtění, jen duše mužů by porozuměly v zlé hodině utrpení,... ty, jež se kdys štítily propastmi stavů,

se za ruce držely, po vanu hlavu, a v mohutném hnutí tajemný chór táh’ přes kře a lesy, za obzor... A splývaly mlhy... Sta barev haslo...

Já procit'... Mé tělo se třáslo, tak třáslo, luk hloubka zšeřila, les se stměl... Nic neslyšet... Ticho... Jen potok pěl...