VIDĚNÍ.

Lidský byl soumrak. Hrůza se potloukala po zemích s kyjem. Zuby jak cení! Duše se ani tak neobávala smrti jak zneuctění.

Mlčíš a Hrůza tě do naha svlékla. Trpíš... spřáhla tě k vozu a vlékla přes kaluže krve rudé, zbořeniště,

vyvrácená města, přes vsi chudé. Na zastávkách zas a zase těšila se, těšila se jak jí budeš otročiti, plakat příště,

plakat příště. Všude smrt, však nebolela tuze. Smrt spíš byla v zneuctění hrůze. V tom, jak se vraždí nenávistí,

v tom, jak má chuďas žluč její jísti, karabáč slyšet, jak hvízdá a svistí. Pod tupou hloupostí mučitelů srdce mi denně usedalo.

Ale z mých želů – ale z mých želů z hlubokostí mých těžkostí něco se do světa smálo. Do světa vidin mých, země mé, mojich lidí,

mrtvých i živoucích lásek i nenávistí mých, měst, jichž věže zrak v budoucnu vidí, vsí mých v lukách utopených, lesů mých, kouřících se touhou

vzdálenou, modrou, do věčna dlouhou, lidí mých, toužících po duši, – smály se oči mé a cos je konejší, osuší. Viděl jsem: krásný a jiný svět

přede mnou pojednou stojí. Viděl jsem: rány tolika set roků se scelují, smiřují, hojí. Po panně železné, jejíž muk tíha

kostí jen slyšela bolestný chrust, viděl jsem, volnost jak k práci nás zdvihá v nesněný nikdy růst. Viděl jsem, o čem jsem v síle té nesníval,

že se den nad všemi rozdníval, rozdníval. Zázrak jsem viděl zahořet k tomu před prahem chatrče každé i domu: Slunce – chléb k vínu kalicha

lámal nám nového bratrství Bůh, a všem jej stejně dával, každému dával jej, lásky to splacený dluh; slunce se nemenšilo, chléb na věky neustával,

bratří a bratří rost vznícený k nekonečnu až nával. Viděl jsem žíti vše nově za smrt a muku, viděl jsem velikou rodinu, jednu spojenou ruku dědů a otců a bratří i maličkých vnuků...