Konečně! Diplom můj, jenž válel se po úřadech, ohmatán lhostejně, protekcí jakousi mi život spůsobil: za stolkem zeleným si přivykat
na divná akta, která dokumentují dno společnosti. Děsné příšery z nich vystupují, hrozná skutečnosť suchými slovy hlásá historii
zbloudilých duší lidských. Hrozná symfonie spletených řevů, o nichž nezdálo se nejrafinovanějším básníkům, krvavé sběři románové chátry,
jimž idealista se vyhnout umí kouzelným kruhem svým, svěcenou vodou a farizejstvím svého učení! Bizzarní, těžkopádnou hrůzou svou,
pochody záhadnými spůsobeny lidského mozku, vrství se ty zvuky: Písknutí škrceného novorozeněte na hnoji stáje; vzlykot dítěte
nedospělého v loktech zhovadilce; smrtelný chrapot lidí vražděných ze msty, při loupeži a zloby zpěněním; a žeber praskot, vazů zlomených;
křik tonoucích; svíjení otrávených, krev na všem, stydlá krev! to všecko zní mi ze spisů v uši slovem suchopárným, řve po zjasnění záhad, po pátrání
vzruchů a vzniků, po zdůvodnění příčin, vnikání v těžké ovzduší schopností, zvrhlostí a poznávání jednotek lidských... a já klidně musím
ty křiky řadit podle paragrafů... „Jen žádnou sentimentálnost!“ se zakřikuji... Jsou tiché, dobré úřednické duše a všichni ostatní jsou dobří muži.
Nervosní trochu. Teď již poznali, že vše je vlastně pouhé řemeslo... S jakousi láskou naučili se na paragrafy lepit zločiny,
na zločiny pak články paragrafů. Neb život nemůže stát nad něčím, něčím se obírat, s něčím se piplat, nad Hamletovou lebkou zastavit se,
blábolit hlouposti a posléze se nechat unést citem... Konečně co zvrhlosti a bídy tělesné a duševní se samo přihlašuje,
klepe na dvéře plné věznice, po teple, po soustu, po něčem řve, co život svobodný by nikdy nedal!... „He, pravda-li?“ Chéf rozplašuje mi
mé pochybnosti a mne zaučuje. Konečně! Eh co! s klidnou důstojností, jak tito byrokrati otřelí bez příchylnosti k nějakému národu,
výš, výše toužící do centra říše, kde karriera široké má tlapy, se stáváš úředníkem zděděným, člověkem praxe, jak se krátce říká.
Člověkem v jistém smyslu váženým... Zdá se mi však, zločinu nechápu jak jiní druzi! Zdá se mi to denně, že bez talentu, bez chápadel jsem,
bez pátravých, citlivých tykadel, bez smyslu taxovati bezpráví i velezrádu, a tak všecko to, co dneškem hýbe rmutem spodních vod.
Má hlava, třeští mnohdy, divoce se rozskočiti chce, mé srdce bije jakousi úzkostí, má prsa sevřená chorobou nikdy nepozorovanou
(či zdá se mi jen?) hypochondricky mi pobolívají... Eh, směšný, směšný, směšný zbabělý strážce zákonů a toho, co pokoje zvem záštitou! A vskutku
ke všemu nemocný jsem. V prsou mých ložisko bolesti se usadilo, pekelné hnízdo, v němž se zrodila má černá úzkosť... Lékař poklepá
a usměje se bezstarostným smíchem, dá naučení: „Milý příteli, to není právě nic. Však to, co mrzí vás, (co říkal jste mi), tím se netrapte,
to všichni bychom umírali tady nějakou všeobecnou bolestí se trápit tady! Nezmůžete pranic! Snad málo spíte? Mnoho přemýšlíte?
Toť vskutku hloupé. Za ty všecky krámy vám nikdo ani krejcar nepřidá, sám o sebe se starejte, je doba zlá skutečně! Sám hezky do tepla
se posaďte a nemyslete na nic, o rozporu své duše s činy svými a se svou praxí. Ostatně je pozdě a měl jste si to dříve rozmyslit,
než studia jste počal... Dosti jinde se najde místa, jinde začněte... A rozpor mojí duše s povinností se vláčí se mnou jako černý stín,
mne okřikoval, chechtal se mi drze, mne život znechutil i přátele, zelený onen, přeplněný stůl a obligátní, vysušené tváře,
i zvonek předsedův a dusnou síň. Též oni řekli mi: „Vy churav jste a jaksi povážlivě. Mrzut jste, pohněván, hubnete...“ A lékař zas
jen řekl: „Nic, to nic... Leč můžete se povyrazit. Na jih zajeďte, zanechte úřadu... Tak citlivým by čivům mohl Meran prospěti,
ten vzduch, to slunce, měkké ovzduší...“ A při tom na stůl hlučně bubnoval, před ženami mne varovati počal, hru „Syčáky“ mi odporučil pro zasmání,
vyjížďky časté, dlouhé procházky, a tělocvik a vůbec nečísti knih ani žurnálů a mezi lid se podívat a poznat, co tu je
rozporů duše s povinnostmi, co tu pouhý zvyk jen vyrovná, co jsou dvě slova: ústupky a praktičnosť. Prokletá choroba! Ta stiskla mi
pořádné prsa! S trapnou úzkostí já poslech; na cestu já pustil se bez oné radosti zvolněných dětí a vězňů svému trestu uprchlých,
na cestu bez plánu a bezděčně já pustil se s odvahou samovrahů; dlouhými echy černé zoufalství se ve mne ozývalo vzdálené.
Oh, uniknouti na čas, na čas jen z ústředí, které otrávilo mne! Zářivou nedělí jsem odjížděl, nedělí v podletí již odjel jsem
za touhou neurčitou... V prsou mých seděla nemoc ještě nezralá, a třepala mnou tiše, zimavě, žluť listů svadlých dala tváři mé...
Vlak supěl, duněl, brzda zvířená v stanicích skřípala... A vagon můj se prázdnil... plnil... Tichým večerem lucerny oči svoje krvavé
blížením nádraží jak většily, v můj černý kout se na mne dívaly. A průvan, jenž se protáh s cizinci vstouplými, čerstvý vzduch vždy otřás mnou,
zvonečky cizích nádraží a světla, v daleku roztroušená po stráních a blízkosť měst, jež spala v noční tmě... „Ne, nejsem přec tak nemocen... Oh ne.
Eh, kam s tím Meranem! Není tak zle“ já myslím si... „Eh, Meran – to je k smíchu, pro souchotinářské je neduživce, leč já jim nejsem! Ujistili mne,
že nejsem jím, a pak to dobře vím; na prsa klepu si – zní to jak zvon! – je třeba rozptýliti myšlénky a zabořit se v jiné ovzduší,
to je to všecko...“ Černých myšlének zda předce zbavím se? Tak žlučově a podezřívavě, jak vrány táhnou mou horkou lebkou, kam se jenom hnu...
Šosácká Vídeň vzbouzí ve mně vztek. Špinavý kanál krotké Vídeňky můj smích... Ty chrámy, domy, pomníky mne dráždí, že bych všecko rozkopal,
ty stavby obrovské a divadla, musea, obrazárny! rozkopal bych také shnilé Čechy naposled, až by se jejich blbé peníze
rozkutálely jinam... Ohé, oh, proč přes Kras jedu? jedu? Hrozivé jak vybělené kosti balvany a pusto, pusto, němá jen tu kleč
a jaké ticho... Dlaň je políčko, před bórou ovroubené kamením, by neodnesla je... A obzor balvany jak lebkami se bělá rozžhavlý.
Eh, musí hrůza být v tom opakování zde dnů a nocí, bez ukončení, to mlčenlivé, hrozné vycházení a zapadání slunce, hrůza velká
v tvém zamyšlení, jímž si představuješ i nekonečnost věčna, ono míjení, těl střídání, jak všecko kamsi mizí, i výkřiky, otázky, folianty,
jež věkem hýbaly! Tu prahmota se skoupá chechtá parným slunečnem a tam dál – překypuje prodajná, koketně vnady načechrá, klín plodný
nabídne, obohatí, mozky zmarní a jinde rodí lidstvo věčně bídné, svou neplodností spečetí jich osud... A otrokyně Neznámého pána
nevlídná, nepřátelská, němá leží lidskému pokolení, ve svévoli – – – Proč při těch černých vždycky myšlénkách se při lži přistihuji? Vždyť já chci,
chci žít a dýchat! Musím dýchat zde opojný výdech citronníků, moře, zem krásnou, užít pro ten kousek žití jímž plíce tvé se chvíli rozdouvají!
Chci vidět, lichotně jak lísá se to nedohledné moře k patám Terstu! Podivný západ hoři jiskrami, obrovským sloupem chví se na moři,
jej přetínají bárky lenivé, parníky Lloydu táhnou špinavé... A kolem přístavních výběžků mól rybářské bárky řadou kupí se,
až v město sáhají a do ulic zablýsknou v slunci plachty lanoví... A podivný ryb zápach parnem vlá parnem, jež nehne se tu na korsech...
Italky černé ovívají se a prostovlasé v davech míjejí. – Co? Hudba náhle zazní piazzou, ho, vesele!... A ucho nastavíš
do vřavy té a dlouho posloucháš, zvuk slovanský že jediný se ozve... Špinavé schůdky s kopce táhnoucí se v baráků směsi, puch a parný výpar,
pichlavé staré baby pod Castellem ti rybáři již oplachují ryby, žvýkají melouny! vše je mi odporné při výhledu na volné moře, svobodné,
zde bída ta, – a dál ta panoráma! Ne, nechci k arsenálu! Nechci! nechci! Já pravím: nechci! Jakýs divný vztek zas rozdoutnal se v mrzuté mé lebce
a já se zašklebil: potopa po mně... Evropa! civí ve strnulém tichu, národy stůňou, vroubky přibývají... Vavříny seschlé dávných bitev hnijí,
a bude brzy třeba v týl si vpadnout! Měl jsem se podívat, pochválit, uznat, kdy člověk zcivilisuje se zcela již v druzích vraždění? To záhada je...
Za houfnici vyměnil pušku, pušku za smrtící zbraň, která sto ran hrozných vypálí v minutě... Odhodí píku a palcát odhodí a karabínu,
meč ostrý raděj nastaví ti k hrudi! Nebude kouře, jenž by zahaloval oběti smrti. To už bude šlachta. Leč dějepis hřmít bude o hrdinách
ve školských škamnech. Jaké pak by předc příklady mohly lákat děckou mysl, než hromadné ty šlachty z vůle krále, jenž špatně poobědvav, špatně chápal
kýchnutí kollegy?!. He, he... Dál věky půjdou v znamení bláznů a když slepým vzmachem zavanou křídly, nebudou již čítat, zda smetou červa nebo miliony.
Nechte mne... Nemocen jsem skutečně... Nepište mi... ať aspoň nepředstavuji si vašich zdravých tváří... Co jen dělá má první láska? Ustaraná tak
tam sedí u okna? Ne, dneska bych neprchal od ní, vyslechl bych ji a chtěl ji pochopit... A dneska bych rád u ní zemřel... Hloupý Insarov
a hloupý Turgéněv!... skutečně hloupý, ač miluji jej... Když tu v Benátkách v té smrduté, rozpadlé pohádce po Rivě Schiavoni kráčím dnes
jak Insarov, já nechápu, co mohlo jej tady konejšit?... Mně zdá se puch bažiny zelené, ty sešlé domy, jak by je tisíc právě lupičů
vykradlo v noci, jako ironie na trosku moji, sloupy báječné, budovy, paláce, z mramoru chrámy. jak moje zpráchnivělé illuse
a vše mně připomíná bídu mou... Jak anachronism to mrtvé město živoří jako básník sestárlý na loži smrtelném... Tvé cukají
zpuchřelé svaly... v puchu leží tu snění tvých mistrů! Již tě zalily účelné doby! Strojů rachotem svět kolem hřímá, myšlénkou a prací
a shonem budoucnosti, životem, nadějí smrtelníků bláhových! – Eh, ty mé prázdné hrudi podobno i mozku mému, kde je illusí
krásných a vřelých, řítících se v nic, tys protivno mi, tiché město ty i v lagunách tvůj hřbitov truchlivý!... Zlá horečka mne dneska schvátila,
když na lavičce kdesi na Lidu já pozoroval parník obrovský khedive egyptského... Zrak já přivřel jakousi mdlobou, mně se zdálo dnes:
Tah kání míjí nebem zlatožlutým, vybledlým, mírným vzduchem nepohnutým, noc světlá vzchází... Měsíc fialový (ach fialový!) dole na bařinách
groteskním bodem v třtinách otřásá se... Mně zdálo se, ve výšce kdes že trčím... Pak padám zvolna... zvolna... letím s výšky, ne, řítím se a rychleji a rychlej
za kadencí divější stále hudby svistivě hrozným pádem... Nevidím již, bez smyslů jsem... a náhle propasť cítím, v chladivé bahnu bořím se až ke dnu
a stojím již a vydýchnouti nelze... a hmatám kolem... a tu se mi zdálo, že nahmatal jsem vedle něčí ruku, jež teplá ještě cukala a svislá
visela dolů... stiskl jsem ty prsty, oživly na chvíli a sevřely se... A jinam hmát’ jsem, holou cítím páteř, a maso kterak s ní již padá, padá...
a hrůzou umíral jsem, zdálo se mi...
Cookies on Poetry Cove