Já do záhad zašel jsem
a ze záhad vyšel.
Já nad sebou ptáky pět
jsem někde slyšel.
Jsem vězněm své bolesti
a přikován k stěně.
Je okno v ní na štěstí.
Jím vyhlížím denně.
Už někdy si necením
dnů smutného žití:
nad zamčeným vězením
když hvězdy svítí.
Když v moře se rezavá
loď odvážně tratí.
Když mládež tam v pobřeží
si tancem dny krátí.
Pán smutků mne uzavřel
na zámek v té věži,
bych za lidské štěstí mřel,
a smutek můj střeží.