Pod temným lesem jedlovým
postřelená jak koroptev
leží ves s baňatým kostelem svým,
slunce-li, rudá stříkne z ní krev,
doutná, kouří v klínu mechů,
v silném, horském větrů dechu
kmeny jí zpívají kolozpěv.
Báně vížky zří s vysoka v důl
na hřbitov, ztracený pod strání,
na faru, zahrádku, lipky a úl,
na školu, smutnou jak pokání,
na dům obecní, s vyhlášek stříškou,
na šatlavu, s okénkem s mřížkou,
rozlezlé chalupy po pláni.
Všecky je hlídá vížky báň,
z pradávna, z nedohledna dob,
jak se svažují podél cest v stráň
sdruženy jako ke hrobu hrob.
V nich co muž, pytlák je mračný, štvaný,
broky a kulkami provrtaný,
a vše, co žena, to mlčící hrob.