Já věřím ještě v zemi,
jež soucit má k nám němý
a za práci dá chléb.
Že věčně má svou krásu,
ať přelítne sta časů
přes lidskou, horkou leb.
Až pro krásu cit zmizí
a bude srdcím cizí
a proti pěsti pěst,
až ironický, hluchý
věk účtů přijde suchý,
zas bude stejně kvést.
Tak veliká a vlídná,
zřít bude věčně klidná
do lidských, bludných drah.
Hvězd mír v svém květném čele,
své luhy, lesy stmělé
haliti bude v nach,
by člověk děsem jatý,
pln trpkosti a ztráty
a pln nečistých zlob
v ní našel stopy Boží,
chléb pro hlad, jenž se množí,
a květy na svůj hrob.