O velkonocích mrtvých mých
srdce mé zvon je a tiše visí.
Až rozhoupá se, zabuší
moji mrtví se opět vzkřísí
se září dávných dnů na duši.
Hlubší jim v očích vzplá předjarní den,
v rukou jim věci se ožívat zdají,
jak to bývalo, s námi kdy žili,
když se posledním pohledem rozloučili
s jizbou a pahorkatými kraji.
Jedni mřeli, jak statný kdy rozštěpen dub,
kdy je blesk vyhléd a slepě srub’,
druzí statečně dlouho umírali,
stále se bezmocné naší lásky zachycovali.
Ale všichni, všichni,
srdce když zvonem se ozvalo
s nejvyšší vzpomínek hlásky,
vzkřísili se a v mysli nám vstali.