Cítí vždy z rána prudce,
že ji dny zabily.
Že je zas zapomenuta,
jako kdes na okně
květina v puklém květináči.
Je jí třeba, aby ji zalily
milosrdné ruce.
Čekala den, dva, čekala týden, měsíce,
čekala roky.
Ví, že žije zázrakem a že jednu chvíli
uslyší kroky,
bude přec vysvobozena.
Stále žije.
Kdo ji vysvobodí?
Kdy?
Jednou uslyší,
kterak v pavučiny, jimiž čas ji opřádá,
zamží rosa z malé konévky, –
tedy přece!
Současně vydechne: vítej,
a vece:
s bohem! a pak radostí zemře
jako ti, kteří se nedočkavše
přece jen dočekali.