Mně dramatem se zdá můj věk,
když nade mnou perutě chýlí,
v něm člověk jsem, ať chuďas, rek,
ať dravec nebo anděl bílý. –
Vždy v lásce balvan žulový,
zkad anděl. mé srdce shlíží,
ve vášni dravčík, orlovi
jenž podoben, v mozku mi kříží.
V samotě horskou květinou,
jež po rose touží a dlani,
když zabloudí dívka pěšinou
a chce si ji zatknout k stráni.
Jsem paprskem, jsem slavíkem,
kdy hraje to ve mně a zpívá, –
a kdybych byl šedivým básníkem –
jen kámen – ten na mne zbývá!