Vzbouzelo se město spící
v únorovém, fádním ránu;
zřel jsem vějíř na ulici
v sněhu ležet před sebou.
Zde šly masky z karnevalu
ve smíchu a dovádění,
valčíkový rhytmus bálu
zněl tou cháskou veselou.
Které dámě vějíř z peří
při polibcích padl dolů?
Nevím, zda jim dosud věří,
teď, v tom ránu šedivém.
Probouzí se asi zdlouha,
v svadlých víčkách unavení,
rety ještě chvěje touha
v exaltaci nad tím snem?
A ten vějíř vůní dýchal,
jak tu ležel ztracen v sněhu,
drobný deštík na něj šplíchal,
ranní vítr ostře táh’.
Zbytek masopustní vřavy,
tento zbytek karnevalu,
konec zábavy a slávy
studil, když jsem po něm sáh’.
Zdvihl jsem jej mechanicky.
Neb v tom probuzení města
napřed bída chodí vždycky
po ztemnělých ulicích.
Tlupa žen a chorých stařen,
dělníků a šiček, dětí,
kterých život úpí zmařen
v továrnách a při strojích.
Oni by si vzpomenuli,
jak ten holý život bolí,
z prsou by se pozdvihnuly
hořké sny a trpký cit.
Není toho věru třeba,
nad pochybnou chvilkou štěstí,
v otroctví když zve nás chleba,
přemýšlet, se zastavit!