Snoubenci milovali své ruce vroucí a bílé,
košatý strom a ve vodě měnivá světla, v ty chvíle
tkané lunou ve třpytnou, svatební stříbrnou látku:
hvězdy v ní sprchly s nebe,
lekníny z černé se vinuly na hláď země,
sněžily ve vod temně,
obě srdce si říkala: Bože, jen tebe...
Hallucinováni svou láskou zřeli:
na městě, na stromech měkce se chvěly
měsíčné noci. Tu mluvená slova
s vůní trav, růží, se světly z vody
vystupovala jak nahá těla
bílá a nově zrozená celá
a jako bytosti oživlé v chvíli
žádostnou krví, svá pouta předla,
růže si házela
jedinou cestou ze srdce k srdci,
házela sítě své, kouzla svá vedla,
vracela se a opakovala,
byla si krásou i věčnosti dechem,
bez konců důvěrným echem...
Všeho se po cestě tázala, ptáka a květu,
lístku i trávy: bude svět krásný,
jak jej dnes viděla srdce naše
na prahu žití,
budou nám lidé dobří, děti, kraje a města,
zvířata, stromy? A kdo nás v náruč chytí?
Kam nás povede cesta?