Hledáme cestu. Jeden tak
a druhý jinak, jak se dá.
Nad strží orel, dravý pták
jen co si kořist vyhledá.
Hledáme cestu, tuláci
a do všech oken nahlédnem.
Poznáme: už se nevrací,
co ztratili jsme každým dnem;
hledáme cestu k štěstí z běd,
trnitou stezkou roklinami;
v skaliskách zmije nevidět,
cos ale syčí mýtinami. –
Kdož zrodili se, hledat jdou.
Vše ztichlo, hvězdy rozkvétají.
Na prazích děti hledí tmou
a v srdci prudkou bolest mají.
Ubohé děti neusnou...
Děsí se hloubek prosté děti
a cestou ve snách plamennou
chtí v nekonečno doběžeti...
A za prvními kroky strach
a noc se černá, temná šine,
jsou třasaviska v nížinách
a bludičky vždy nové, jiné,
jsou křivé stezky ve stržích,
nás chytají se vrbin spáry,
pták horský – jak by vydal smích
nad přeplutými suchopáry; –
hledáme cestu,... pozor jen,
až měsíc vysvítí, my díme,
hle, celý kraj je zapředen
do tmy, jíž ztěžka rozumíme. –
Hledáme cestu, – už se dní.
My řekneme: až slunce vzplane,
v něm naše touha poslední
a celé naše lidství vstane...
A kdo nepřejde rokle ty,
nenajde cestu před západem,
je prokletý, je prokletý
a jeho život leží ladem...
A kdo nepřejde rokle ty,
je prokletý, je prokletý!...