V daleku jež šumí dole,
světla po vlnách se vlekou;
vyjeli jsme tmavou řekou
na houpavé, černé yole.
Mosty planou ozářeny
řadou světel žlutosinou,
vlny plynou, plynou, plynou,
slyšet jejich tiché steny...
Město v tmavých barvách leží,
v podzimní se tony halí;
jenom kdesi blýská v dáli,
a vlak projel mostu mřeží.
Mlhy houstnou a tma splývá,
město tmí se stále více,
až jen světel blýskavice
z černých stínů v posled kývá.
Beztvárný kdes parník hází
jiskry žluté v před jak pádí,
hle, již projel světlou zádí
podél břehů černých hrází.
Jenom kůly v středu řeky
vrhají své černé stíny
dlouhým pruhem do hladiny;
vzduch je teplý, vonný, měkký.
Vzduch byl teplý, promlžený,
až mne svedl k přemýšlení
o mé lásce podjesenní,
o zjevu té krásné ženy.
Záhadná tak byla vskutku
jak ta noc, jež v mlhách stála, –
a když se mi usmívala,
dřímalo v tom tolik smutku.
A když se mi rozplakala,
bylo to jak vln těch lkání,
nervosní a plaché štkání,
a v těch očích noc jí spala.
Mně vždy počla srdce rváti,
jako v dlouhém basů víru
skladbu slech’ bych na klavíru
přesmutnou a vzdušnou hráti.
Ač už dávno v těžkém snění
spí a spí kdes v tvrdé zemi,
vyrůstá teď, zdálo se mi,
z nálady té podjesenní.
Spí a spí tam kdesi dole,
věčné stíny kde se vlekou. –
– Vyjeli jsme tmavou řekou
na houpavé, černé yole. –