Jak pozdvižené, tenké, slabounké
sní břízy v polí sešeřeném svahu,
poslední slunce po vrcholcích těká,
cos hledá v dálce zmateně a teskně.
Svah mrtvě září, čím víc stoupá vzhůru.
V tekutém, smytém zlatě zaplaveny,
hor vrcholy se chvějí jako ze sna,
zdviženy pokojně nad rovinami.
Zářivé ticho, nesmírné jsou hloubky.
Zmizelo slunce v úžasném hor tichu,
jen v jasu, zdviženém vysoko nad krajinou,
na vrcholech hor, stromů, starých věží
ve smytém zlatě svém, však jasně, čistě,
ve vyzpívaných akordech se třese,
visionářské echo slunce hraje,
na zmrtvělých klávesách preluduje.