Jak pozdvižené, tenké, slabounké
sní břízy v polí sešeřeném svahu,
poslední Slunce po vrcholcích těká,
cos hledá v dálce zmateně a teskně...
Svah mrtvě září, čím víc stoupá vzhůru.
V tekutém, smytém zlatě zaplaveny,
hor vrcholy se chvějí jako ze sna
zdviženy pokojně nad rovinami.
Zmizelo Slunce v úžasném hor tichu,
jen v jasu, zdviženém vysoko nad krajinou,
na vrcholech Hor, Stromů, Starých Věží
ve vyzpívaných akkordech se třese,
visionářské Echo – Slunce hraje,
na zmrtvělých klávesách preluduje...