Já pobožný jsem vírou v člověka,
leč smutný též, jsem smutný též.
Neb někdy na mne lehne tíha věznic všech,
i svatých prázdnot jako Svatovítská věž.
Papíru hory tištěné, zlo řečí zbytečných,
zákonů ztuchlá, dávná chut,
a láska, jež si dýkou zprobodá
za údem úd.
Hříchové zbyli v starých domech zakleti
všech lstí a dutých přetvářek,
smích družstev lupičských a zjevných band,
vyrostlých lidský nad nářek.
Tu zdá se mi, že světem starým zas
jsem zaskočen, zle zaskočen,
že zas ho na ramenech zdrobnělý
ti nesou, jimiž zplahočen
je ideál, v opičích posuncích,
v snech revolučních břídilů,
jimiž nám starý zjevuje se svět
díl po dílu,
i v staré vášni, v staré mstě,
v tom duší vraždění a těl,
v tom nenávistném třídění,
v svobodě, vzít, co mít bys chtěl.
Neb učí se ten příliš starý svět
dál za kořistí pochodům
a z příliš, z příliš starých knih
dál učeneckým kázati je rtům.
A ve všem vrací se zas starý svět
i starý ďábel v nás i starý bůh.
Jen nová láska pláče mimo nás,
lidskosti nové nesplacený dluh.