Na horách vysokých já zemdlen odpočíval,
větvemi jilmů chorých se západ pousmíval.
Snu osamělých kolem ledovce trčely,
umdlením, věčností jak hroby mlčely.
Svět duchový, hra stínů, zvuk, jímž se lomí věky,
dnů zrudlé pochodně, tichnoucích nocí řeky
blýskaly v dolinách a mlžná souhvězdí
se obrážela v nich jak řad světelných zdí. –
Tím démonickým tichem stuchlý podzim vál,
pták pokřikoval, vítr hrál si... Já se bál...
Sám na prahorách snů, jak v těžkém churavění
jsem vzkřísen náhle byl, své viděl osamění:
Že bytost pražádná do ticha nezavolá,
že dávno neslyšel jsem zvony plakat zdola,
vsi oddychující do zšeřeného lesa,
jímž sklouzá po listí a zrudlé slunce klesá,
že neslyšel jsem dávno orloje staré bít,
v arkýřích gothických roj ptáků zakroužit,
a že už dávno nikdo nezaplakal prudce
na prsou mých a netisknul mi ruce.