Nic téměř neuzrá a nic se nevyžije
a dřív, než žloutne sad
vyzrálé sladkosti se slunce nenapije.
Jak plení plody ruce nedočkavé
i stálý po úrodě hlad.
Je lidské množství věčně bolavé
horoucím napětím:
v své touze po dobru
jej ihned bráti chce neb rozdávat
již dnešní lásky sbližujícím objetím.
Kdo dobro chce, dřív musí srdce své
jak vinici propůjčit slunci, vlahé tmě,
neb dobro musí dlouho, dlouho zrát.