V těch tisíci domech kamenných
je mnoho lidí ztracených,
a snad jich nikdo rád nemá.
A když se tak v sebe hroutí,
snad nikoho nečekají
v své samotářské pouti.
A najednou... by se zdivili
poselstvím někoho, jenž je hledá,
jenž roky je nenašed míjí
a přec jen se odstrašit nedá, –
ó prohlédni hodino slepá!
Teď prohlédne, nachází je,
teď na okno zavřené klepá,
teď vchází: to, bratře, ty jsi-li?
Teď mlčky je objímá, na nich dlouho visí,
teď láskou v nich mrtvé již city křísí
a dýchá na ně, by žily, by žily.