Je zima, sněhu měké spousty strou na chodníky povlak bílý. Plyn žlutá, matná kola hází na dlouhé řady bílých chodců.
Je týden světlý před vánoci; – to jakás horečka je Prahy, v ní všude sosny lesem voní... A z čepic domů načechraných,
z arkýřů civí sněhu spousty svým únavným a lesklým bělem... Řad světel žloutne modrým vzduchem, jenž mží se zimním po ovoci,
a na chodníky zapadává; ze zašpiněných restaurantů a z knihkupectví, ze řad krámů, z výkladců světlo proudy jásá
a věci v nové barvy spřádá... Koberce měkým plyšem svítí, filigrán zlatý ostře blýská, mlékově perly matně skví se,
svit drahokamů ostré hrany jak nemluvňátko olizuje, tak šlehá, až mi oči slzí. Za třeskotu krámových dveří
se valí řeka promenády; velikým tokem lidé spějí z úřadů svých a těsných krámků... Děvušky v šátcích chlorotické
se skočným krokem hrnou z dílen tak vesele a uličnicky, se smíchem proletářské chásky. S žargonem zpěvavým a kvičně,
s pepickým tónem loučí se tu děvušky v šátcích chlorotické, tenounkým hlasem křičí „s bohem“, jak stříbrný by padl zvonek
se stolu na kamennou dlažbu. Volavka ve tmě krouží sama, v upjatých šatech, pudrována, ten sestárlý pták prostituce!
Jdou páry v sebe zavěšeny, jdou, míhají se po chodnících; sníh svistí měkce, padá, padá, tak v táhlých, velkých vločcích padá...
Vousatí páni kol se sunou, přetloustlí páni oddychují, mráz rozkvésti dal jejich lícím. Buržoa s vousy špičatými,
s grandecou vážné důstojnosti, jdou vlasatí tu studentíci, zvědavě, důvěřivě.hledí! Žid švadroní kdes po německu,
řve, koketuje přes ulici; dav buršů míjí, čapky v oči, pod kandelábrem blikajícím; jakýsi herec prozpěvuje
z Falstaffa kousek oblíbený, jak sám by z této komedie starému utek‘ Shakespearovi, zvědavě za ním kandidátky
s velkými bloky naslouchají. Embryo poety tu přejde, či malíře či virtuosa a lianovitými vlasy
měšťáky straší udivené, vidiny svoje plaší, plaší... A radost, síla bouří ve mně. Tak neznámý a uzavřený
jak noc ta, která právě vzchází, jdu slyšet ruchy, kterak hasnou, jdu slyšet Prahu ztichající, ochablou, chystati se k spaní.
A kouře doutník za doutníkem, slyším, jak odliv její slábne s odbitím pozdních, nočních hodin, tak melodických, utlumených,
jak v horách kdesi zasněžených, těch hodin, jimiž noc chce žíti! Samota její, prázdný ohlas té zimní, rozvětřené noci
jaksi mé touhy uvolňuje... Ony svým volným spádem bouří v noc, v níž jak přízrak rokokový pod měsícem se město bělá,
kde tmavnou kusy holých ulic jak vyhlodané rakoviny, když vítr závěje si kupí a dlažbu mete šelestivě...
Kdes dálným krokem dlažba duní, tím krokem, který v dálce zmírá, až utluče se v křivkách ulic. Snad ples je kdesi? Zarachotí
jen kočár nebo drožek světla kdes v dálce křižují se bleskem; – poslední tramvaj kdesi jede, tesklivě zvonky prozpěvují;
hubené koní silhuety na přídách domů přehoupnou se... Ty, noci, budiž velmi dlouhou, tys jediná má přítelkyně,
krev moji stydlou rozjařuješ, ty rozsvěcuješ moji lebku, ty hýbeš kostrou automata, dáš rozžeravět moje srdce
na rudé výhni denních strastí... Ty stará kleci, těsná Praho, ty s bezhlavými patricii! Tvá plemena dvě vedle sebe
jen žijí silou nenávisti. Vkotveny, opřeny o sebe dvě národnosti, zlobou doby se hýbají, a rvou se s celou
elementární energií. Překrásně z paláců tvých páchne již feudální shnilotina a z byró Tvojích opatrná
se dvojakost dál rozbahňuje. Měšťáci tvoji, dobří lidé! Bez plemenných a ostrých známek dědí po syslech zvyky syslí,
v dvou živlech, kde jak třeba plují, kde možno záda hrbit, hrbí, kde možno drzým být, jsou drzí! Eh, měšťák! Dobře v teple sedí,
ten měšťák počítá své zlatky, ten měšťák skrblí, upíná se již před potopou sociální a karikuje konec věku...
Ba tenhle měšťák, dobrý člověk, ten Prahou nikdy nezatřese: on vidí ve všem darebáctví... Ty stará kleci, těsná Praho,
ty s bezhlavými patricii! Dnes inteligence jsi peklem, jež sama sebe pranéřuje, jež sama sebe obnažuje,
jež na kasty se rozděluje za snahou: rozdupat a zdusit své šosáctví a farizejství. Vše jitří se a z bahna toho
čpí mrtvoly a nové hlasy se nesou k lepší budoucnosti. Bolestným tónem, sarkastickým smích mládeže se rozvolňuje,
lučavkou žíhavou a trpkou... Jen tak ta hrozná, stálá bolest dá lépe zahnat se a strávit, ta bolest příliš pronikavá,
jež mnohdy v noci spáti nedá. On, mládež moderní, jíž všude žár ohně schází, jež má ale šlechetný, ostrý, pevný nožík
prosáklé jedem analysy, ta veří pouze jednou, jednou!... Smát učí se tak, sotva ráno do ruky vezme časopisy
a úvodníky přečte. Staré si spočte řadou došlé fráze té oposiční vegetace. Ta mládež umí omakati
své všecky velké reky zblízka, tak zrovna jako buržoasti své malé denní události... Nevěří mládež pouhým slovům:
jak, co a kdy se může řešit, jak, co a kde by mohlo padnout; – viděla mnohé, mnohé srážky, viděla zbaběle již prchat
i odprošovat, ujišťovat... Ne, v Čechách není žádné víry! Poznala onen planý plamen a planý zápas bez myšlenky.
Eh, mládež zoufale se směje svým příkrým tónem sarkastickým, zří s nechutí na svoje mluvky, na chytráky a na šplhavce,
v koleji necítí se doma, tam čpí to zlobou, udavačstvím... Ó něco prohnilého v Dánském je státě... A tak nevíš, že je
ta doba nějak příliš vážná. Vše k úsměvu tě dráždí, lehtá, ba lidé také humor mají neobyčejně vyvinutý
od oné doby, co už možno se smáti všemu. Co už nelze uvěřit ani jedné duši po českém království. Co všecko
zní jako humbug, fráse, fráse... Ty sotva rozhlédneš se, poznáš, že je tu všude příliš mnoho i popuzené ješitnosti,
i obnošených exemplářů byzantinismem marastických! Ti dávno obvyklý tok všeho, života, umění a vědy
ku slávě své a ku prospěchu jen svému starou cestou vodí, tou starou, osvědčenou cestou, na jejímž konci prázdno zívá...
A mládež těžce stůně, stůně, obětí řady spotřebuje pro uplatnění nových mozků, a rve se, šlape, k světlu touží
a štve se k činům, popohání nejasnou dobou programovou! Zpět nemá času ohlédnout se, k budoucnu proráží si cestu,
až pod pěstěmi nahé pravdy se shnilé třísky rozletují... Noc mlčenlivá mrazí do tmy. Sníh bílý padá, padá, padá;
mé kroky odměřeně znějí, jak závaží by hodinové tikalo v holých trámech věží... Z hluboká pod zamrzlým pláštěm
stišené řeky, oddychuji jak obílené jezu pády pod mostem dole v zátočině. Noc, dobrá moje přítelkyně,
své vločky sype osvětlené, zvířeně, zdlouhavě se vlekou bolestné duší epištoly, fin sièclu odvar pelyňkový!
Mráz šlehá, řeže světlou nocí. A cítím, kterak nedočkavě já žízní práhnu po pramenech, po čerstvých, poctivých a svěžích...
Cookies on Poetry Cove