Již překvapí mne zase, samotáře,
ta mírná zima sychravá,
v čas, kdy vzduch pln je chladné jakés záře,
roj listí s větví sprchává.
Při vzpomínce té smutno, smutno je mi,
že brzy uzřím naposled
vás v lehkém šatě stromů pod větvemi
se bez kloboučku procházet.
Pak bujný vlas vám drobná čapka skryje,
flór zrak, jenž plane řasami.
Ba, dítě, v jeseň vždycky smutno mi je –
s ní vaše krása zašla mi!