Van plynulý, rušný, oblaků spěch kdes nad domy v slunci se topícími, hor fičivý, drsný, čerstvý dech, jímž bouří se stromů všech vrcholy,
ty duby na hrázích rybníků tmavých, smrky s topoly, jak bouří dálkami šumícími, vším neklidem tvůrčím a násilnickým, zná mluvit i plakat, zná rvát se a bouřit,
zná vysmát se hlasem lidským... Jak mládí drsné by vstalo s lože a, Bože, jak chystalo by se kořistit, loupit,
svět za slunný haléř si celý získat a koupit hýřením marnotratnickým... Jak mládí by vzdorovalo a hřivou své krásné hlavy třást chtělo, třást,
a maskou úst posměšnou a křivou se pošklíbnout chtělo, grimasy krást, všemu, co umírá odkoukané, jen ze lstí a kompromisů stkané
a na úžasu svým škodolibým se smíchem pást, vyrazit z uzavřeného kruhu a z ticha světnic, jež zatuchly
řemeslem denním, touž pokrmů chutí, touž rodinou, týmiž zvyky sluhů, tím vším, co svět nás vidět nutí v setřených barvách, zahluchlý
a k revoltě co nás učí v taji, když otčíci na moudré si hrají a na ctnostné matky, a na neomylné dědové, kterým svět dávný byl
tím divadlem, jenž kratochvilné jich ideály jen zpodobil... Ba vzpírá se, žene se přes dávnou pýchu, již přešlý nevkus nalepil
si na příbytky tvé a z tvých omylů, hříchů, jimiž jsi dny své zaslepil, si šašky tropí, rve peří z loutek a hadříky s vatou hází v koutek
na jednu hromadu svátý brak, a jako mrak jiskřením mlnným prosycený vše naplní dychtěním živým,
jediným bleskem křivým, pak v divoké touze, neuměle hledá a boří zas, ničí směle a nespokojeno k posledu
i sobě mizí, dál bouří a dále vírem se nese, až je si z dohledu, až samo se octne zase a v světě širém se ztrativši, hledá zas, věčně ztrácí
a nalézá věčně a věčně zas kácí... Hle, úsměvy mládí čerstvě tak fičí a ostrým světlem vše šero ničí a po lánů řídké zeleni
se rozvlní zvědavě, po zahrad trávě tak dravě, tak dravě, a nelení se pluhu tknout v dvorci tvém nečekaně
i v přístěnku kdes komory na stěně visící zbraně i v ruce tvé knihy, jež vyřkly kdys vkus tvůj, myšlenku... Však čerstvě to voní zemí
tak neurvale rozrytou, tak bezbožně, trofejemi všech přežilých střepů pokrytou, až mrazivě provětranou,
když drsné a mladé a rušné průvany vanou, a něco se rodí jak dech omládlých hájů, černých kořenů stromů, fialek vůně a k tomu
ty cítíš, jak puzen jsi ku předu, čerstvý van na zádech, nesmírnou silou hnán jsi, vírem tvůj polétá šat, ty v světě širém tím dechem mladým jsi ku předu hnán,
bouříš a víříš, jsi unášen, přes dálky, výše, a šťasten, že proletíš takto zas neznámé říše vždy podnášen a uchycován hučivou vlnou svěží,
dál, přes vše, co skrčeně skrývá se, v mrtvém co klidu leží.
Cookies on Poetry Cove